Search and rescue woods (1)

7. října 2018 v 22:03 | Cat |  Creepypasta
Search and rescue woods je osmidílná creepypasta vytvořená Kerry Hamond, prvně sdílena na Redditu pod nickem searchandrescue woods v roce 2015.
SAR - Anglicky Search and Rescue je pátrací a záchraná služba






1. část
Nebyl jsem si jistý, kde mám zveřejnit tyhle příběhy, tak jsem myslel, že bych je mohl sdílet tady. Pracovníkem SAR jsem už několik let a při své cestě jsem viděl několik věcí, které si myslím, že by vás mohli zajímat.
Mám celkem slušné dosavadní výsledky v hledání pohřešovaných osob. Většinou ale jen zbloudí z cesty nebo sklouznou z malého srázu a nemohou najít cestu zpět. Většina z nich slyšela to staré dobré "Když se ztratíš, zůstaň, kde jsi." a tak se nezatoulají moc daleko. Ale měl jsem dva případy, kdy se tohle nestalo. Oba mě dost trápí a já je využívám jako motivaci k tomu, abych hledal pohřešované osoby ještě usilovněji. První byl malý kluk, který šel sbírat borůvky se svými rodiči. On a jeho sestra byli spolu, a také se ztratili ve stejnou chvíli. Jejich rodiče je spustili z dohledu jen na pár sekund a zrovna v ten okamžik se podle všeho děti ztratili. Když je rodiče nemohli najít, zavolali nás a my přišli prohledat oblast. Dceru jsme našli docela rychle, a když jsme se jí zeptali, kde je její bratr, řekla nám, že s ním odešel "medvědí muž". Pověděla nám, že jí dal nějaké borůvky a řekl jí, ať zůstane potichu, protože si teďka bude chvíli hrát s jejím bratrem.
Naposledy viděla svého bratra sedět na ramenou "medvědího muže". Prý vypadal spokojeně. Logicky nás nejdříve napadl únos, ale nikdy jsme nenašli žádnou stopu jiné lidské bytosti v oblasti. Ta malá holčička také trvala na tom, že to nebyl normální člověk, ale že jeho tělo bylo pokryté srstí "jako u medvěda". Prohledávali jsme onu oblast týdny, byl to jeden z nejdelších případů, kterého jsem se zúčastnil, ale nikdy jsme nenašli jedinou stopu onoho dítěte.
Ten druhý případ byla mladá žena, která si vyšla na vycházku se svojí matkou a dědou. Podle matky její dcera vylezla na strom, aby se mohla lépe porozhlédnout po krajině, ale nikdy se nevrátila. Čekali u kořenů stromu tři hodiny a volali její jméno, předtím než požádali o pomoc. Znovu jsme hledali úplně všude, ale nenašli jsme jedinou stopu. Nemám tušení, kam se mohla podít, protože ani její matka, ani děda ji neviděli slézt dolů.
Několikrát jsem byl venku pátrat sám, jen se psem, který se mě pokoušel navést přímo na přímý sráz. Ne žádné kopce nebo skalní zdi. Prostě jen čistý útes bez žádných držadel. Je to vždycky velmi matoucí a při takovýchto případech většinou najdeme onoho člověka na druhé straně srázu, nebo na míle daleko od místa, kam nás pes navedl. Jsem si jistý, že to má nějaké vysvětlení, ale je to docela divné.
Jeden zejména smutný případ zahrnoval znovuzískání těla. Devítiletá holčička spadla z hráze a dole se napíchla na starý strom. Byla to mimořádně bizarní nehoda. Nikdy nezapomenu na ten zvuk, který její matka vydala, když jsme jí oznámili, co se stalo. Když viděla, jak sanitáři nakládají do sanitky pytel na mrtvoly, vypustila ze sebe ten nejstrašidelnější, nejvíc srdcervoucí nářek, který jsem, kdy slyšel. Bylo to, jako kdyby se jí zhroutil celý život a část z ní umřela tam dole společně s její dcerou. Od dalšího SAR pracovníka jsem se dozvěděl, že se několik týdnů poté zabila. Nedokázala žít se ztrátou své dcery.
Jednou jsem se spojil s jiným SAR pracovníkem, protože jsme dostali zprávu o medvědech v oblasti. Hledali jsme týpka, který nepřišel domů z horolezeckého výletu, kdy měl. Museli jsme prokázat slušné horolezecké umění, abychom se dostali tam, kde jsme usoudili, že by mohl být. Našli jsme ho uvězněného v malé puklině se zlomenou končetinou. Nebylo to hezké. Byl tam skoro dva dny a jeho noha byla velmi těžce infikovaná. Dokázali jsme mu sehnat vrtulník. Slyšel jsem od jednoho záchranáře, že ten chlap byl absolutně neutišitelný. Pořád mluvil o tom, jak to měl všechno na háku, ale pak se dostal na vrchol a našel tam dalšího člověka. Říkal, že ten člověk, neměl jiné horolezecké náčiní a měl na sobě parku a lyžařské kalhoty. Došel k onomu člověku, ale když se onen zmíněný otočil, zjistil, že nemá žádný obličej. Bylo tam prostě prázdno. Lekl se a snažil se dostat pryč z hory moc rychle, a proto spadl. Také říkal, že slyšel toho člověka celou noc slézat horu a vypouštět šíleně děsivé zvuky. Ten příběh mě trápil dlouho a jsem moc rád, že jsem tam nebyl a nic jsem neslyšel.
Jedna z nejděsivějších věcí, co se mi kdy stala, bylo pátrání po mladé ženě, která se oddělila od své turistické skupiny. Byli jsme venku do noci, protože psi zachytili její pach. Když jsme ji našli, byla schoulená pod ztrouchnivělou kládou. Chyběly jí boty a batoh, a byla zřetelně v šoku. Nebyla nijak zraněná, a proto jsme ji dokázali snadno dostat zpátky na základnu. Při cestě se neustále koukala přes rameno a ptala se nás "Proč nás sleduje ten velký muž s černýma očima?" Nikoho jsme neviděli, tak jsme to připsali jako nějaký divný symptom šoku. Ale čím blíže jsme se dostali k základně, tím víc rozrušená ona slečna byla. Pořád mě žádala, abych mu řekl, aby "Na ni přestal dělat obličeje". V jednu chvilku se zastavila, otočila se a začala křičet do lesa, ať ji nechá na pokoji.
"Nikam s tebou nepůjdu," říkala, "nedám ti je."
Konečně jsme jí donutili pokračovat v cestě, ale začali jsme si všímat divných zvuků všude kolem nás. Bylo to jako kašlání, ale víc rytmické a hlubší. Skoro jako od nějakého hmyzu. Vážně nevím, jak jinak to popsat. Když už jsme byli skoro u základny, ta žena se na mě otočila a řekla: "Vzkazuje ti, abys zrychlil, nelíbí se mu ta jizva, kterou máš na krku." Mám totiž velmi maličkou jizvičku, kde začíná krk a končí ramena, ale většinou ji mám schovanou pod límcem a nemám absolutní tušení, jak ji ta žena mohla vidět. Popohnal jsem ji a snažil se nedávat najevo, jak vyděšený vlastně jsem, ale dost se mi ulevilo, když jsme se tu noc vrátili zpět.
Tohle bude poslední příběh, který vám řeknu a je to asi ten nejdivnější, který mám. Nevím, jestli je to stejné i v dalších SAR jednotkách, ale v mojí je taková nevyslovená věc, na kterou pravidelně narážíme. Můžete se na to zeptat jiného SAR pracovníka, ale i když budou vědět, o čem mluvíte, pravděpodobně vám o tom nic neřeknou. Naši nadřízení nám o tom zakázali mluvit a my už jsme na to natolik zvyklí, že už nám to ani nepřijde divné. Ve většině případů, kde jsme hluboko v divočině, mluvím tak o 30 nebo 40 mílích, v určitém bodě v krajině najdeme schodiště uprostřed lesů. Je to jako kdyby někdo vzal schody z vašeho domu, usekl je a vrazil do lesa. Poprvé, když jsem se na to někoho zeptal, tak mi odpověděli, ať mi to nedělá starosti, že je to normální. Všichni, kterých jsem se na to ptal, mi řekli to samé. Chtěl jsem je jít prozkoumat, ale bylo mi řečeno velmi důrazně, že bych nikdy neměl chodit do jejich blízkosti. Teď, když na ně narazím, je už jen tak nějak ignoruju, protože se to stává často.

Mám hodně příběhů, a pokud někoho zajímají, možná některé další povím i zítra. Pokud má někdo z vás teorie ohledně schodů, nebo pokud jste je viděli také, dejte mi vědět.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama